Ztracená...

 Běžím lesem a po tvářích mi stékají slzy

a já vím, že realita mě dostihne už brzy.

Všude je cítit bolest a žal,

řekni mi, kam vítr moje štěstí odvál.

Zakopnu a padám na zem,

kdy sem dospěla k tomu, že je ze mě blázen.

Sama sebe se na to ptám,

i když vím, že odpovědi se nedočkám.

Ležím, nemám sílu se zvednout a jít dál,

jakoby se mi samotný osud vysmíval.

Do cesty mi překážky hází

a můj optimismus pomalu, ale jistě mizí.

Slzy si z tváře utírám,

a na nejhezčí životní momenty vzpomínám.

Kdysi sem byla holka veselá a šťastná,

proč je ta vzpomínka najednou tak matná.

To ty, tys to byl,

tys mi tvrdou zkušenost do srdce zasadil.

Naučils mě, jak láska pálí

a jak tě do nepropustné temnoty halí.

Díky Tobě dnes už vím,

že se z lásky k Tobě poučit musím.

Že už nesmím své srdce na dlani mít

a že je špatné o velké lásce snít.

Vlastně si mi dal tu největší radu,

jak snadno lze od milovaného člověka, očekávat lži a zradu.

Ale přesto, že už nemám sílu zvednout se a jít dál,

nedám ti další šanci, aby ses mi opět vysmíval.

Seberu všechny své síly,

a odrazím se od té veliké díry.

Už si nikdy nenechám své srdce zlomit,

nikdy si nenechám své sny rozbít.

Protože i když je láska hnusná děvka,

je taky krásná a hlavně křehká.

A já neustanu ve svém pátrání,

po tom, jenž mě od samoty zachrání.

A i přesto co sem zažila, vím,

že jednou světlo na konci tunelu spatřím.

Budu se v tom světle vyhřívat

a volnost, lásku a štěstí si užívat.

A až přijde ten osudný den,

tak ve mně opět vzplane obrovský plamen.

Odevzdám ti své srdce, tělo i lásku

a všechno a všechny budu mít konečně na háku.