Naděje...

 Netušila jsem, že se to ještě stane
a v mém srdci opět jiskra vzplane. 
Je to jako po měsících žízně najít pramen vody, 
je tak lehké, zapomenout staré křivdy. 

Díky Tobě jsem si uvědomila, 
jak vyprahlá po jakémkoliv citu jsem byla. 
Do svých, vzal si mé ruce
a mě se rozezpívalo srdce.

Usmál ses na mě hřejivě, 
a mé tělo jsi laskal uctivě. 
A když jsem se do Tvých očí pohlédnout odvážila, 
touha a něha se v nich zrcadlila.

A i když jsme oba věděli, že to nebude mít dlouhého trvání, 
užívali jsme si našich srdcí souznění. 
Už dlouho se na mě nikdo nedíval s takovou něhou
a já z toho začala měknout v kolenou. 

S takovým hladem ses na mě díval
a nad námi baladu měsíc zpíval. 
Prokazoval jsi mi takovou úctu, 
jakou jsem nikdy nezažila u mých kluků. 

Cítila jsem se jako bohyně, velkolepě, 
krásně, tak trochu zmámeně. 
Hluboký respekt k Tobě cítím
a celkem často na Tebe myslím. 

Možná kdybychom se potkali v jiný čas, 
mohli bychom spolu prožít spoustu životních krás. 
Ale i tak, Ti strašně moc děkuji, 
že si ve mě opět zažehl naději. 

S úsměvem na rtech, na Tebe vždy budu vzpomínat
a nikdy nebudu našich krásných společně strávených okamžiků litovat.