Stejná, avšak jiná...
17. březen 2014 | 20.34 |
Když se na sebe dívám v zrcadle,
vypadám znaveně a mdle.
Můj výraz postrádá radost ze života,
v očích, se mi zrcadlí prázdnota.
Nutí mě to přemýšlet,
co se stalo s tou dívkou, která chtěla změnit svět.
Kde je ta bezstarostnost a nespoutanost,
kde je ta dívčí impulzivnost.
Přemýšlím, co mě tak změnilo,
co se ve mě dospíváním zlomilo.
Divoký lesk v očích se ztratil
a smutný odlesk ho nahradil.
Najednou pocit mám,
že velkou bitvu prohrávám.
Už nejsem ta malá holka,
co byla u vytržení, skoro z každého kluka.
S dospělostí se ztratila
a od svých snů upustila.
Ale já si říkám: TO STAČÍ,
smích a láska, přece léčí.
Nesmím zapomenout, kým jsem byla
a jak jsem o nádherném a pozitivním světě snila.
Bezstarostnost se s věkem vytrácí
a minulost se prostě nevrací.
Ale já chci začít zase,
žít v tomto nekonečném čase.
Hodit minulost za hlavu,
přestat si stavět z písku přehradu.
Je načase hlavou zatřepat
a na to co bylo a už se nikdy nevrátí, přestat vzpomínat.
Je načase zvednout hlavu a pohled ze země,
protože to, co nikdy neumírá, je naděje!
Musím se oprostit od starého já
a smířit se s tím, že nikdy nebudu dokonalá.
Nesmím se otáčet zpátky,
za minulostí, musím utáhnout všechny západky.
Protože ve skutečnosti, jsem se nikdy nezměnila,
jen jsem vyrostla a v ženu se proměnila.
Část mého já, zůstane navždy nespoutaná,
avšak jen pod vrstvami věků, uschovaná.
A já vím, že na mě spoustu dobrodružství čeká
a na jejich objevování, budu mít celá léta.
Pořád jsem to já, žena staronová,
co se ve skutečnosti, srdcem a duší, nikdy nezměnila