Očista..

Pozoruju kapky deště, co po okně stékají
a cítím, jak ze mě životní obavy padají.
Pod okny se říčka tvoří,
jako hráz, která se pod tíhou boří. 

Mám přitom pocit neskutečné svobody, 
jako bych kousla do sladké jahody.
Cítím se tak svěže a lehce
a tento pocit, se mi z mysli pustit nechce. 

Najednou se cítím odhodlaně, 
i když vím, že občas balancuju na hraně.
Jsem zase sama sebou, 
i když mě studené ruce zebou.

Při zvuku dešťových kapek, 
je mi, jako bych měla svátek. 
Jsem to prostě já, 
taková, jaká jsem se narodila.

A když se v dešti procházím,
ztracenou rovnováhu ve svém nitru nacházím. 
Déšť je jako očista, 
předtím, než si pro nás život něco přichystá. 

Očista těla i duše,
očista, která nový příběh píše. 
Očista, která hladí, 
očista, která ke hříchu svádí. 

Očista, mysli i srdce, 
hlavně když kapky padají prudce. 
Miluju dešťovou čistotu, 
protože přináší celkovou očistu. 

A pak opět slunce vysvitne
a nová životní kapitola, psát se započne...