Šílím...
Tuhle báseň jsem psala hodně dávno a vždy, když si ji přečtu, tak se musím smát :D
Stalo se mi něco tak strašného,
že to ani nemůžu, dostat z mozku mého.
Šíří se to do celého těla, jako panika,
cítím, jak mi srdce zběsile utíká.
A nelze tomu uniknout,
je mi, jako by měl svět už zítra zaniknout.
A pak se objeví všech slov skvost,
ať žije kure*ská nadrženost.
Někdy se mi tak moc ruce klepou
a pocit mám, že mě nohy neunesou.
V hlavě mám jisté obrazy
a hlavní roli v nich hrají provazy.
Mám tak živé představy,
které jsou tak zvrácené, že se biju do hlavy.
Budím se naprosto zpocená,
kdy se stala tato situace tak vyhrocená..
Měla bych s tím něco rychle udělat,
jinak se to určitě bude opakovat.
A až ten problém vyřeším,
do spokojeného spánku, se opět pohroužím.