7denideni7 | Básničkos

Když jsem byla ještě malá
a máma se mým pokusům o první krůčky smála. 
Nemohla tehdy vědět, 
jak se můj život, bude odvíjet. 

Že zažiju tolik zklamání, 
že mým slzám nezabrání. 
Vždy byla oporou mou, 
mojí

I když jsem to několikrát mezi náma skončit chtěla,
vždycky jsem nad Tebou navrch měla.
Ale teď nastal zvrat
a do celého těla, se mi začal šířit chlad.

Dlouho jsem chtěla, abys mě nechal jít,
netušila jsem, jaký dopad to na mé srdce

Přijde mi to jako včera,

kdy jsem Tě jako 18tiletá poznala.

Vůbec ses mi nelíbil,

Proč najednou pocit mám,
že svůj život jen den  ze dne přežívám.
Jako bych svou jiskru ztratila,
jako bycho sešla z cesty a zabloudila.

Nevím proč mám takové pocity,
pocity, velké a beznadějné prázdnoty.
Jako by část mě zamřela cítím,
už se o pochopení sebe sama nesnažím.

Jako herečka se chovám,
spokojenost a úsměv předstírám.

 Tuto básničku jsem psala jako hodně zlomená žena, ale už jsem to období samozřejmě
překonala, ale i tak jako vzpomínka.