Přijde mi to jako včera,

kdy jsem Tě jako 18tiletá poznala.

Vůbec ses mi nelíbil,

Len som chceľa aby si povedaľ

Proč najednou pocit mám,
že svůj život jen den  ze dne přežívám.
Jako bych svou jiskru ztratila,
jako bycho sešla z cesty a zabloudila.

Nevím proč mám takové pocity,
pocity, velké a beznadějné prázdnoty.
Jako by část mě zamřela cítím,
už se o pochopení sebe sama nesnažím.

Jako herečka se chovám,
spokojenost a úsměv předstírám.

V poslední době pocit mám, 
že věřit sama v sebe přestávám. 
Chtěla bych se pohnout z místa, 
ale přestávám si být sama sebou jistá. 

Ožívá ve mě nepředstavitelná bolest, 
je to jako srdeční šelest. 
Všechno

 Tuto básničku jsem psala jako hodně zlomená žena, ale už jsem to období samozřejmě
překonala, ale i tak jako vzpomínka. 

Obrovskou beznaděj v sobě mám,
a nejhorší je vědomí, že s tím nic neudělám.
Tolik se snažím svých pocitů zbavit,
ale je to jako se pokoušet 1000 kousků slepit.

 Běžím lesem a po tvářích mi stékají slzy

a já vím, že realita mě dostihne už brzy.

 Ještě nikdy jsem se tak zmatená necítila,

ve většině případech jsem jasno v citech měla.

Ale teď došlo ke zlomu,

a já cítím ve vzduchu pohromu.

Myslela jsem, že už jej nemiluju,

že

Ty jsi má jistota,
ty jsi má síla.
Ty svatá prostoto,
mé srdce zmírá.

Toužím Tvých úst se zmocnit,
toužím naše životy v jeden spojit.
Toužím po Tvém nádherném pohledu,
ale Tvé srdce je jako kus ledu.

Proč se tak ke mě chováš,
proč se mě vůbec na nic nezeptáš.
Necháváš mne v mé samotě,
v té odporné němotě.

Chci

Už jsem si myslela, že mě to opouští,
že už nebudu jak ryba na souši.
Myslela jsem, že mě city k Tobě opustily,
ale přitom mě naprosto pohltily.

Opět si ve mě zažehl plamen
a já nad sebou řekla jen ámen.
Věděla jsem, že příjde záplava,
že tvoje moc nad mým srdcem vyhrává.

Musela jsem se s tím smířit,
i když jsem věděla, že se mi to nebude líbit.
Ale přesto zůstanu silná,
i když ve svém chování prostě budu jiná...