7denideni7 | Básničkos

Obrovskou beznaděj v sobě mám,
a nejhorší je vědomí, že s tím nic neudělám.
Tolik se snažím svých pocitů zbavit,
ale je to jako se pokoušet 1000 kousků slepit.

 Ještě nikdy jsem se tak zmatená necítila,

ve většině případech jsem jasno v citech měla.

Ale teď došlo ke zlomu,

a já cítím ve vzduchu pohromu.

Myslela jsem, že už jej nemiluju,

že

Už jsem si myslela, že mě to opouští,
že už nebudu jak ryba na souši.
Myslela jsem, že mě city k Tobě opustily,
ale přitom mě naprosto pohltily.

Opět si ve mě zažehl plamen
a já nad sebou řekla jen ámen.
Věděla jsem, že příjde záplava,
že tvoje moc nad mým srdcem vyhrává.

Musela jsem se s tím smířit,
i když jsem věděla, že se mi to nebude líbit.
Ale přesto zůstanu silná,
i když ve svém chování prostě budu jiná... 

Po tváři mi slza padá
a do srdce se bolest vkrádá.
Jak dlouho to ještě vydržím,
jak dlouho než se utrápím.

Proč si Tě nedokážu vyrvat ze srdce,
proč Tě musím milovat tak prudce.
Ubližuješ mi šíleně moc
a já opět cítím tu obrovskou bezmoc.

I když se známe tak strašně dlouho,
příjde mi, jakoby to bylo minutu pouhou.
vzpomínám co všechno

Pondělí bylo hříšný
a mě se zdál sen smyslný. 
Vzal si mě za ruku a já vzplála, 
z tvého pohledu a dotyku se do extáze dostala. 

Moje tělo jako v plameni bylo
a tvůj jazyk dělal věci, to se mi líbilo. 
Chtěla jsem do světa vydřičet tu vášeň, 
říct všem, jaký si ve mě zažehl plamen. 

Ten žár mě přímo spaloval
a